Co na Bratislavě miluju

tak som sa nejako zotavila po poslednom a strašnom týždni skúškovom, k čomu výrazne pomohli voľnočasové aktivity s Hríbikmi, upratovanie intráku, páni Hapka a Horáček a ich geniálne predstavenie Kudykam a pán Šabach, ku ktorého Babičkám som sa konečne od narodenín dostala. A keďže na jemne unavený mozog je naozaj najlepšie pozerať a čítať české veci, výsledok na seba nemohol nechať dlho čakať.

Co na Bratislavě miluju

líbí se mi český tvar slova „milovat“, příde mi to hezké a proto jsem se rozhodla pro absolútně netradiční název i obsah a ano, skutočně jsem úplne v pořádku. Prostě se to jednou muselo stát a já tady věřejně priznávam, že i v Bratislavě jsou milováníhodné věci.
- západ nebo východ slunce, který se dá vidět na cestě od Incheby směrem do Mlynské doliny, přes most Lafranconi je prostě... nádherný. Obloha prochází od tmavě modrých odstínů, ke světlejším až bílím a ty pak do ostře ružové až zlatisto žluté. Je to prostě nádhera. Jo, jsou tam vidět cesty a kandelábry, ale pak stromy a v dálce ne moc vysoké kopce. Pak se do toho zamíchá Dunaj a celkově to vyvolává pocit blízkosti jakéhokoliv vzdáleného a krásného místa kdekoliv na Zemi. A možná i ve vesmíru. Kvůli tomuhle pohledu jezdívám ráda 92kou a taky se v týhle místech pravidělně probudím, když jdu do Bratislavy autem s tátou.
- druhá věc je ten krásný rebelantský pocit, ktorý máte, když se vyberete jen tak napříč Petržalkou. Ono totiž je skutečně mezi tími paneláky všechno stejné a třeba i když se už jakž-takž orientujete na hlavních trasách autobusů, někdy se dá krásně zamotat. Jo a setkáte neuvěřitelné množstvo psů, protože procházky se v Petržalce moc nenosí.
- a třetí věc je přemýšlení. Já ho mám ráda a proto jsem taky nikdy moc nenamítala, že bydlíme doma tak daleko od centra – člověk stihne za 25 minut rezké chůze leccos promyslet. A tady jsou ideální podmínky – všechno je tu daleko a je třeba cestovat a já přes všechnu svou lásku k hudbě ji jednoduše nedokážu poslouchat, když jsem venku. Tak se vozím MHD a procházím leckde, sleduju lidi a o všem přemýšlím a pak o tom v duchu píšu články, které ale zapomenu dřív než se dostanu k tužce a papíru. ale tenhle jsem nezapoměla a píšu ho jako malou omluvu, zadostučinění Bratislavě, protože skutečně nemůže za to, že se mi tu nelíbí a skutečně jsou tu mnohé věci moc fajn.

A proč tohle píšu česky? Já nevím... možná je tu spousta gramatických chyb a to se pak ospravědlňuji případnému českému čtenáři. Prostě jsem si četla Šabacha v 92ce, koukla se z okna, byl krásný západ slunce a mně tenhle text plynule napadal po česky. Tak je tady a počkáme si do dalšího zkouškovýho období, zdali jse tahle deformace vrátí :)